Proč jsem si vybrala vzpírání? Jaký to pro mě má význam? Jaké má účinky na tělo? Dělá vzpírání rambouše?

Jak to všechno začalo?

Možná by se ti hodilo kouknout do mého příběhu, kde část příběhu vzpírání už rozebírám. Jak to bylo dál a čím se můžeš inspirovat? Jak jsem na tom teď?

Píše se zhruba rok 2013/2014 (fakt už je to taková doba?), kupuji si první permici do malého fitka v mém rodném městě. Už od začátku jsem si hledala informace, které v tu dobu nebyly vůbec brány jako normální.

Holky v mém věku do fitka ani nepáchly, spíš si klepaly na čelo. Éra bikini fitness byla v plenkách a já jsem už tehdy věděla, že velká váha tě velkou neudělá, ale sušenky a čokoláda ano.

Jela jsem si svoje bomby s olympijskou osou a do toho stále jezdila své milované HIIT workouty, na kterých jsem byla odkojená. Dodnes si pamatuji dobrovolnou prezentaci při hodině počítačové techniky na gymplu, když jsem rozrušeně mávala rukama a nohama tak, abych co nejlépe a nejvýstižněji předvedla techniku dřepu a mrtvého tahu. Umíš si představit ty nadšené ohlasy… Ale já jsem nadšená byla, a to bylo hlavní 😁

Egohonič, těší mě

Tehdy mě bavilo být zkrátka silné děvče a srovnávat si ego s chlapy (od té doby se nic moc nezměnilo, občas by se chlapci mohli zamyslet, jestli jsou fakt tak silní, jak si myslí 😁). Vůbec jsem netušila, co je vzpírání. Jela jsem mrtvoly a dřepy. Později jsem objevila Powerlifting. Pak mi ale došlo, že pokud to nemáš promyšlený, tak to není dobrý rvát všechno hned najednou, abys měl velký váhy každej trénink. Tedy nic moc pro egohoniče.

Toto vyvrcholilo po pár měsících tím, že jsem se nemohla skoro hnout. Zařadila jsem teda zpátečku.

Celou svou „kariéru“ jsem jela silově, měnila se jen technika, princip zůstával stále stejný – síla je top, žádnej běh na páse. To je takovej vopruz a neříkej mi, že tě to baví …

Pumpuj bicák…

Projela jsem si i období pumpičkování, ale pak už mi docházelo, že motivace hezkým zadkem nebude úplně dostatečná, abych změnila vztah k jídlu a zdraví. Nebyl to zdravý vztah, co si budeme. Minimum jídla, maximum silového tréninku – šestkrát, sedmkrát týdně – a to jsem si fakt neházela půl hoďky jednokilovkama.

Přetrénování není úplně fajn věcička. Zjistíš, že tvoje síla spadne hluboko na bod mrazu a že to, co je obvykle easy, ti dá celkem zabrat. Stručně – tímto skončila moje spolupráce s jednou trenérkou, která měla určité nároky, a já zjistila, že to nebude úplně pecka výběr.

Rich froning, och!

Pojďme se přesunout dál! Crossfitová éra! Netrvala dlouho, ale neskutečně mě okouzlila! Bohužel, na gymplu jsem nebyla úplně milionář, a tak moje crossfitování šlo do kytek. Ale od té doby jsem věděla, kam se jednou vrátím. Představovala jsem si, jak budu úspěšná, namakaná a silná – že jednou něco dokážu (to se mě drží doteď, nejen v závodění, ale i v dalších oblastech života) a taky jsem furt čuměla na Riche Froninga, u toho na tajňačku slintám dodnes.

Moje vidina odstěhování se do Prahy kvůli škole, abych byla mimo jiné blíž u zdroje a byla nade mnou menší kontrola babiček a rodičů ohledně toho, jak se tohle a tamhleto zakazuje a jak si mám vybrat něco pro holky… Tak přesně tahle vidina se stala realitou. No a nebylo to ízy pízy…

Arena, kámo!

Začala jsem navštěvovat lekce v Areně Pavly Kladivové, což byl můj sen. Je to absolutní srdcovka prostor pro cvičení! Žádný zbytečný stroje a skvělá myšlenka! A hlavně… celou tu dobu od crossfitu jsem věřila, že si jednou vyzkouším vzpírání se vším všudy!

Vzpírando grando?

Absolvovala jsem šestitýdenní kurz a navázala spolupráci s trenérem, no a trénuji doteď! Když zrovna není karanténa teda.

A víš ty co? Je to absolutně SKVĚLÝ! Netušila jsem, že existuje tak silná závislost a pocit uspokojení z nějaké činnosti. Stalo se ti někdy, že jsi něco dělala a bylo to prostě to ono? Bylo to to vončo, co vycházelo rovnou z tvého srdce?

Asi mi to nebudeš věřit, ale když sevřu osu v rukou, cítím se strašně silná a nepřekonatelná. A to furt zvedám velký prd…

PROČ, řekni mi proč?!

Hodně lidí se mě ptá, proč zrovna tohle, co je na tom tak skvělýho? Tak tady je mé desatero bláznivé lásky. 😆

• SÍLA – cítím se být silná holka. Připadám si nepřekonatelná. V tu chvíli věřím, že zvládnu, cokoliv si zamanu. Dostává mě to zpátky do fokusu k dalším záležitostem.

• SEBEVĚDOMÍ – pro každou holku je sebevědomí citlivé téma, svým pohledem a kritikou se před sebou shazujeme, nevěříme si a těžká činka je pro mě důvodem, proč si věřit, že když zvládnu tuhle těžkou věc, zvládnu v životě i jiné výzvy.

• NEKOMFORT – ne každý trénink je zábava a paráda, jsou věci, které mě nebaví, ale vím, že mi pomohou být lepší, a tak dělám, CO MĚ NEBAVÍ, PROTO, ABYCH MOHLA DĚLAT TO, CO MĚ BAVÍ.

• POHYBLIVOST – vzpírání ti dá hrozně rychle vědět, jestli máš někde dysbalanci, a taky ti dá jasně najevo, že jestli se o to nezačneš starat, tak tě to bude pěkně omezovat. Pokud neprodřepneš pořádně dřep, nemůžeš čekat pořádné výkony. Pokud nemáš dostatečnou mobilitu ramen, úplně nedostaneš osu tam, kam potřebuješ. Všechno se počítá, i klenba a palec u nohy!

• PŘÍTOMNOST – velmi rychle zjistíš, že pokud se nebudeš soustředit na všech deset důležitých věcí, na které je potřeba myslet a procítit je, tak ti dá činka třeba vypínáka do čela. A to nechceš, věř mi … Pokud máš hlavu plnou myšlenek a úkolů, vzpírá se opravdu špatně. Vzpírání je o technice. Můžeš mít sílu jakou chceš, ale pokud nevíš, kde máš mít palec pravý nohy, jako bys neměla nic.

• TERAPIE – někdo tě naštval? Ublížil ti? Nedaří se ti v nějaké oblasti života? Buď to vybliješ doma na partnera, nebo se vybiješ u činky, a pak je svět zase krásnej.

• MINDSET – nastavení mysli… Jak moc tě omezí tvá hlava? Zdá se ti to moc těžký? Máš mnohem víc síly, než ti hlava dovolí. Na co se nastavuješ? Představuješ si, že zvedáš 100 kg, i když máš na ose třeba 50 kg? Nikdo tě nedokáže dostat tam, kde se nejsi schopná ty sama vidět. Co si programuješ do hlavy? Mozek se učí sám a nepozná, co je realita a co představa! (Bacha, fachčí to oběma směry.)

• ZDRAVÍ – pokud to děláš správně, dá ti to víc benefitů než negativ. Pokud závodíš, je to věc jiná. Ale základem je mít nástroj, který tě donutí nesedět, ale hýbat se. Protože pohyb je život!

• VIZE – jakou odvahu máš, abys snila o věcech, které se ti zdají nesmyslné? Bojíš se, že zklameš samu sebe? To se určitě stane, protože pokud budeš mířit na Měsíc, určitě doletíš mezi hvězdy. Ale když nebudeš mířit ani z půlky tam, kde chceš být, hádej, kde skončíš.

• TĚLESNÁ SCHRÁNKA – příjemný bonus. Opravdu není pravda, že z tebe vzpírání udělá velkou krabici. To z tebe udělá jedině strava. Buď jíš moc, nebo moc málo. Obojí může vést k nespokojenosti. Často jsme podvyživení z hlediska živin. To, že si hlídáš kalorie, je pouze hodně orientační a brala bych to spíš jako relativní hodnotu, od které se můžeš odpíchnout. Vzhled je běh na dlouhou trať, nechtěj po sobě za dva měsíce výsledky někoho, kdo makal 10 let. Není to udržitelné. Proto si najdi aktivitu, která tě pohltí, i kdybys neměla zhubnout ani deko. Pro mě vzpírání znamenalo útěk od kalorických tabulek a obsese se vzhledem. Osvobozující bylo ROZHODNUTÍ, které bylo esenciální pro to, abych byla alespoň tam, kde jsem dnes. O tom, jaké bylo to bolavé rozhodnutí, si můžeš počíst v dalším článku.

Vzpírání je pro mě paralelou života. Ve všem, v čem chceš být dobrá, tak tam je třeba investovat. A co? ČAS, ÚSILÍ, PENÍZE. Dosaď si cokoliv, pokud budeš VYTRVALÁ, neexistuje možnost neuspět. Stačí jen jedna jediná věc, dělat kontinuálně nepříjemné věci, i pokud máš pocit, že to nikam nevede. O to lepší POCIT nastane, když to tam začne padat.

Strach je všudypřítomný a vždycky bude

Vzpírat je fuška, je to těžký, a proto je to tak skvělý. Můžu se překonávat každým tréninkem. Vím, že překážka je jen v mé hlavě, protože většinou je STRACH hlavní překážkou, které pokud se naučíš čelit, budeš nezastavitelná.

Mástr nebo nemástr, to je oč tu běží

Ne, nejsem ZATÍM žádná špička v oboru vzpírání, od toho tu jsou jiní a zkušenější. Vzpírám 9 měsíců a půl roku jsem musela svoje ego zahrabat pod kytičky, než jsem byla puštěna do nějakých větších vah. A ano, mám své dysbalance, na kterých pracuji. Na druhou stranu, dysbalance máme všichni, jen někdo to zjistí v 55 letech při zvedání nákupní tašky.

Zajíci se počítají, až na konci honu, proto pokud víš, co děláš a proč to děláš, nech ostatní, ať si říkají, co chtějí

Svět je takový, jaký si ho uděláš.

Jaký nástroj pro život používáš ty?